Cena Marka Ravenhilla

O Ceně Marka Ravenhilla

Cena Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu je cena pro česká divadla za počin v inscenování současné dramatiky. Cena zohledňuje inscenace textů, které vznikly v posledních 10 letech před příslušným udělením ceny. Oceněná inscenace je volena na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří oceňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování. Rada sleduje i výsledky autorské  či kolektivní tvorby, u nichž rozhoduje výsledný text a jeho přenositelnost mimo kontext konkrétní inscenace a poetiky divadla, pro nějž vznikal.

Cena je udílena nezávislou osmičlennou porotou od roku 2010. Záštitu nad ní převzal britský dramatik Mark Ravenhill, který se osobně účastnil několika prvních ročníků, později cenu předávali další významní evropští dramatici.
Cena bývá udělena vždy v dubnu či květnu za předchozí rok. Má podobu kožichu, který pro jednotlivé ročníky navrhují vždy prestižní kostýmní návrháři a který si symbolicky odnese režisér inscenace.

Porota Ceny Marka Ravenhilla

Rada Ceny Marka Ravenhilla letos zasedá ve složení:
Tatjana Lazorčáková, teatroložka
Jana Soprová, divadelní publicistka a kritička
Marie Špalová, dramaturgyně Divadla LETÍ
Lenka Veverková, dramaturgyně Českého rozhlasu
Sylvie Vůjtková, dramaturgyně Národního divadla moravskoslezského
Petra Zachatá, divadelní kritička
Luděk Horký, dramaturg České televize
David Drozd, teatrolog

Laureáti Ceny Marka Ravenhilla

2020/2021
Emil čili o Háchovi (Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček), režie: Jakub Vašíček)
Vzhledem k pandemii koronaviru ocenila porota souhrnně inscenace, které měly premiéru mezi 1. lednem 2020 a 31. prosincem 2021.

2019
Hadry, kosti, kůže (Pavel Jurda), režie: Martin Františák

2018
Agent tzv. společenský (Martina Kinská, Radek Schovánek), režie: Martina Kinská, Testis

2017
Společenstvo vlastníků (Jiří Havelka a kol.), režie: Jiří Havelka, VOSTO 5 

2016
Olga (Horrory z Hrádečku) (Anna Saavedra), režie: Martina Schlegelová, Divadlo LETÍ

2015
Rituální vražda Gorge Mastromasse (Dennis Kelly), režie: Adam Svozil, Divadlo DISK 

2014
Létající dítě (Roland Schimmelpfennig), režie: Mikoláš Tyc, Buranteatr

2013
Můj romantický příběh (D. C. Jackson), režie: Daniel Špinar, Divadlo Petra Bezruče Ostrava

​2012
S naději, i bez ní (Tomáš Vůjtek), režie: Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna Ostrava

2011
Hamlet je mrtev. Bez tíže.​ (Ewald Palmetshofer), režie: David Šiktanc, Činoherní studio Ústí nad Labem

2010
Černé panny (Günter Senkel, Feridun Zaimoglu), režie: Dušan D. Pařízek, Pražské komorní divadlo

Nominovaní za roky 2020 a 2021

A Studio Rubín
Barbara Herz a Anna Smékalová: Jenom matky vědí, o čem ten život je
Režie: Barbara Herz

Výrazný, zatím ojedinělý projekt, uvedený v A Studiu Rubín, mapující naděje a beznaděje matek, které zjišťují, že nejkrásnější období v životě ženy bývá mnohdy velmi náročným úkolem. Autorkám Barbaře Herz a Anně Smékalové se podařilo vytáhnout z reálného života pozoruhodné příběhy, které Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha nabízejí divákům v originální, polodokumentární formě, při které je vám zároveň do smíchu i do pláče. (Jana Soprová)

Divadlo D21
Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček: Emil čili O Háchovi
Režie: Jakub Vašíček

Inscenace dramatika Tomáše Jarkovského a režiséra Jakuba Vašíčka je přehlídkou  antiiluzivních, nepsycholgizujících divadelních prostředků. Tvůrci nabízejí obraz zkratkovitých úsudků, stereotypů, osudových rozhodnutí, příkrých komentářů, (sebe) ironických glos i krutě vtipných písní. Divadlo  o politické sebeoběti a pádu do propasti spolupráce se zločinným uchvatitelem, která má prodloužení a trest v zafixovaném negativním dějinném obrazu, se dotýká originálním způsobem i fake news a síly (ilegálních) médií. Tomáš Jarkovský s Jakubem Vašíčkem si vybrali hrdinu se skutečně dramatickým osudem. (Alena Zemančíková)

Divadelní spolek JEDL
Lucie Trmíková: Manželská historie
Režie: Jan Nebeský
Jádrem inscenace Manželská historie je problematický vztah k ženám Augusta Strindberga a jeho manželství s neúspěšnou herečkou Siri von Essen. Na půdorysu vědecké přednášky a jednotlivých etap milostného vztahu v silně groteskní nadsázce ohledává témata neporozumění, manipulace, vnitřní nejistoty, zklamaných nadějí, destruktivních a toxických vztahů, citové vyprahlosti či umělecké sebestřednosti. Trio Trmíková-Nebeský-Prachař inscenací oslavují třicet let spolupráce a nabízejí ve vrcholné formě to nejlepší z roky budovaného stylu – sžíravou ironičnost, extravagantní artistnost, imponující herecké výkony kombinující civilnost s histriónstvím, živý hudební doprovod, rafinovanou přímočarost a navíc notnou dávku zábavnosti a vtipu. O stálé tvůrčí potenci a nespoléhání se jen na „staré a ověřené“ svědčí také přizvání Anny Fialové do role Siriiny milenky Marie, která se dokáže zcela naladit na stávající členy souboru a zároveň přináší novou energii i barvu. (Jitka Šotkovská)

Divadelní spolek JEDL
Lucie Trmíková: Zahradníček / Vše mé je tvé
Režie: Jan Nebeský

Křehká jevištní koláž z dopisů a veršů básníka Jana Zahradníčka, ve které se zračí smutné, dojemné a působivé okamžiky ze života básníka a jeho ženy Marie. Poezie okamžiku v režii Jana Nebeského v působivém podání Lucie Trmíkové a Saši Rašilova. (Tomáš Suchánek)

Divadlo LETÍ
Martina Schlegelová a Marie Špalová: Pubkvíz o budoucnosti světa
režie: Martina Schlegelová

Inscenace, která se tváří jako běžný hospodský kvíz (kterým taky doopravdy je), se postupně odhaluje jako rafinovaná hra s divákem, jeho chováním a myšlenkovými stereotypy. Informačně nabitý večer, kterým provází zábavná čtveřice performerů-moderátorů (mimo jiné interpretujících zábavné i silné písně Jana Čtvrtníka s texty Martiny Schlegelové), svěže experimentuje s prvky imerze. Nesází na líbivou depresivnost tématu katastrofické budoucnosti světa, ale naopak vzbuzuje v obecenstvu chuť k vlastní aktivitě, aniž by inscenace jakkoliv násilně burcovala a působila jako laciná agitka. (Jitka Šotkovská)

Divadlo LETÍ
Kasha Jandáčková: Les sebevrahů
režie: Les sebevrahů

Environmenální žal, láska a smrt, bloudění světem i svou duší, to jsou jen některá z témat, která nabízí původní hra Kashi Jandáčková. Ta jako režisérka oslovila okruh spolupracovníků, naladěných nejen na stejnou vlnu divadelního, ale i životního názoru a společně vytvořili pro Vilu Štvanice hořkosladkou inscenaci s tajemstvím. V propojení výborně funguje scénografie Jana Tereby, hudba Jakuba Königa, i herecké výkony Anny Kameníkové a Jana Hofmana. (Jana Soprová)

Národní divadlo Brno
Robert Icke: Doktorka
Režie: Lukáš Brutovský

Doktorka je chytrá a originální variace na vrcholné drama Arthura Schnitzlera Profesor Bernhardi. Napsal ji současný renomovaný britský dramatik Robert Icke, který říká:
„Musíte najít adaptér, který Vám umožní prohnat elektřinu dneška skrze starou věc a tím ji učinit funkční“. V případě Doktorky se to podařilo nejen jemu, ale především Národnímu divadlu Brno. Inscenace skvěle využívá postavu ženy v krajní životní situaci k realizaci sugestivní jevištní metafory současné rozdělené společnosti, jejíž rozporné myšlenkové zázemí se utváří na pozadí informačních válek všeho druhu. (Luděk Horký)

Divadlo NoD
Natálie Preslová, Janek Lesák: The Legend of Lunetic
Režie: Janek Lesák

The Legend of Lunetic je dokonalou vlajkovou inscenací generačního repertoáru Janka Lesáka a Natálie Preslové. Materiál, který mohl jednoduše sklouznout na módní vlně povrchního pomrkávání po devadesátkových odkazech, je svébytnou výpovědí jedné generace. Lunetici se ani zdaleka nesnaží o dokumentární zachycení doby, přesto však prostřednictvím autorské mystifikace dokonale vystihují okolnosti dospívání v České republice na přelomu milénia – díky tomu je návštěva NODu pomyslným návratem na pražskou Brumlovku, se silným pocitem nostalgie a náctiletého trapna v ceně vstupenky. (David Košťák)

Divadlo pod Palmovkou
Tomáš Dianiška: 294 statečných
Režie: Tomáš Dianiška

Respekt k historickým faktům, skvěle autorsky a režijně uchopené silné téma, nekonvenční prostředky, sahající až k drastickému humoru a parafrázím klišé estetiky akčních filmů – to vše činí z 294 statečných Tomáše Dianišky jednu z nejvýraznějších a nejsilnějších inscenací, které jsou v současné době na českých jevištích k vidění, s obrovským citem pro metaforu, originálním smyslem pro humor a silným emotivním účinkem. (Jana Slouková)

Studio G Ostrava
Marek David: Planu
Režie: Marek David

Inscenace a její textová předloha nesou silné a (ve chvíli analogického scénáře ruské agrese vůči Ukrajině) nanejvýš aktuální téma –  příběh Poláka Ryszarda Siwiece, který se upálil na protest proti agresivnímu napadení Československa v září 1968. Dramatický text tématem a kompozicí míří k dokumentárnímu a politickému divadlu, ale obsahuje také rovinu filozofickou, poetickou či absurdní. Inscenace podtrhuje všechny jmenované aspekty svou jevištní obrazností, kontrapunktickým střídáním poetických a rituálních scén s věcností faktů, předkládaných s cynickým odstupem, ale o to s větší naléhavostí sdělení. Představení překvapuje  rytmizací, múzičností a současně apelativním přesahem, týkajícím se aktuální krize morálních hodnot. (Tatjana Lazorčáková)

Nominovaní za rok 2019

Bezruký Frantík /Tomáš Dianiška, Igor Orozovič/, režie: kol., uvádí Studio PalmOFF (malá scéna Divadla Pod Palmovkou, Praha

“Životní osudy Františka Filipa, který navzdory svému fyzickému handicapu dokázal prožít plnohodnotnější život než mnozí z nás, by se mohly stát námětem dojemného hollywoodského snímku o nezdolnosti lidského ducha. Igor Orozovič s Tomášem Dianiškou, kteří příběh objevili pro studiovou scénu Divadla pod Palmovkou, ho podávají řízně, bez sentimentu, s notnou dávkou groteskního, až černého humoru. Přesto, nebo právě proto není inscenace Bezrukého Frantíka o nic méně emočně působivá. Podstatnou zásluhu na tom má taky souhra celého hereckého ansámblu, se strhujícím výkonem Jakuba Albrechta v čele.” (Jitka Šotkovská)

Transky, body, vteřiny. /Tomáš Dianiška/, režie: Tomáš Dianiška., uvádí Divadlo Petra Bezruče Ostrava.

“Inscenace Transky, body, vteřiny chytře a provokativně zpracovává námět založený na převážně (a v podstatě záměrně) zapomenuté epizodě českých sportovních dějin. Inscenace volí svérázný narativ na hranici noirového kabaretu, ve kterém se nejvyhrocenější epizody z pohnutého života atletky proměňují v dobře gradovaná důsledně tragikomická čísla s drasticky ironickými pointami. Jednotícím prvkem takto budovaných situací je mimořádně plastický herecký výkon Jakuba Burýška. Tomáš Dianiška si vynalézavě pohrává s divadelními zkratkami, má smysl pro leckdy velmi bizarní detaily, které v inscenaci originálně vrství a skládá do groteskního zobrazení těsně předválečného světa. Jeho humor jakoby nebyl apriori černý, ale černal až pod vlivem jednotlivých dramatických situací či nových kontextů. Zpráva, kterou inscenace podává o stavu společnosti, o zmatené intoleranci a bezúčelném násilí, k němuž „blbá doba“ dává dobrou příležitost, je ovšem velice temná a varovná.”(Luděk Horký)

Don Quijote /Jan Mikulášek, Martin Sládeček/, režie: Jan Mikulášek, uvádí Divadlo Husa na provázku 

“Don Quijote jako modelové drama! Dialog Jana Mikuláška a Martina Sládečka s Cervantesem není další násilnou aktualizací klasické látky, ale dává vzniknout novému originálnímu textu, jež pracuje s quijotovským mýtem a naráží na neostré kontury pravdy a skutečnosti v době postfaktické. Precizní režie důvěřuje textu a nechává jej zaznít, aniž by se však vzdala pro Mikuláškovu tvorbu typické obrazotvornosti. Pozoruhodná vlajková inscenace nového uměleckého vedení Divadla Husa na provázku.” (David Košťák)

Hadry, kosti, kůže /Pavel Jurda/, režie Martin Františák, uvádí Švandovo divadlo Praha 

“Inscenace Hadry, kosti, kůže sugestivně evokuje čas a prostor soužití dvou významných a diametrálně odlišných umělců 20. Století: národních umělců Jana Wericha a Vladimíra Holana. Tématem hry je frustrace protagonistů české poválečné kultury z reglementovaného socialisticko-realistického umění. Představitelé obou hlavních postav jsou ukázáni v gestu odporu, které odpovídá jejich povahám: Holan je nesmiřitelně negativistický, Werich privátně požitkářský. Text Pavla Jurdy  objevuje v postavách dramatické momenty nejen ve vztahu k vnějším poměrům, ale zejména v hloubi jejich osobnostního založení. Inscenace se díky vyrovnanému ansámblového hraní dokáže vystříhat hodnotících klišé. Velké výkony protagonistů ( Miroslav Hanuš a Luboš Veselý) se neobejdou bez dalších, zejména ženských postav, které teprve artikulují celou hloubku tragédie jak jednotlivých rodin, tak i zobrazovaného nesourodého soužití. Vzniklo dílo mimořádné hloubky a působivosti, tematicky zpřítomňující konflikt umělce se světem.”(Alena Zemančíková)

Kožichy Marka Ravenhilla

Kožichy Marka Ravenhilla

Soubory ke stažení