Cena Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu je cena pro česká divadla za počin v inscenování současné dramatiky. Cena zohledňuje inscenace textů, které vznikly v posledních 10 letech před příslušným udělením ceny. Oceněná inscenace je volena na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří oceňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování. Rada sleduje i výsledky autorské či kolektivní tvorby, u nichž rozhoduje výsledný text a jeho přenositelnost mimo kontext konkrétní inscenace a poetiky divadla, pro nějž vznikal.
Cena je udílena nezávislou osmičlennou porotou od roku 2010. Záštitu nad ní převzal britský dramatik Mark Ravenhill, který se osobně účastnil několika prvních ročníků, později cenu předávali další významní evropští dramatici.
Cena bývá udělena vždy v dubnu či květnu za předchozí rok. Má podobu kožichu, který pro jednotlivé ročníky navrhují vždy prestižní kostýmní návrháři a který si symbolicky odnese režisér inscenace.
Rada Ceny Marka Ravenhilla v roce 2025 zasedá ve složení:
Natálie Bulvasová, divadelní kritička
Pavla Bergmannová, divadelní dramaturgyně, teoretička a kritička
Sylvie Vůjtková, koordinátorka pro kulturu města Ostravy a dramaturgyně festivalu Dream Factory Ostrava
Petra Janák Zachatá, divadelní kritička
Michal Zahálka, dramaturg a překladatel
Marie Špalová, dramaturgyně a umělecká šéfka Divadla LETÍ
David Drozd, teatrolog
Vojtěch Voska, divadelní publicista a kritik
2024
LÁSKA/Argumentační cvičení (Sivan Ben Yishai), režie: Kasha Jandáčková
2023
Autorka (Ella Hickson), režie: Adam Svozil
2022
27 – Exekuční show Jana Mydláře (Helena Koblischková, Luděk Horký, Natálie Preslová), režie: Petr Hašek
2020/2021
Emil čili o Háchovi (Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček), režie: Jakub Vašíček)
Vzhledem k pandemii koronaviru ocenila porota souhrnně inscenace, které měly premiéru mezi 1. lednem 2020 a 31. prosincem 2021.
2019
Hadry, kosti, kůže (Pavel Jurda), režie: Martin Františák
2018
Agent tzv. společenský (Martina Kinská, Radek Schovánek), režie: Martina Kinská, Testis
2017
Společenstvo vlastníků (Jiří Havelka a kol.), režie: Jiří Havelka, VOSTO 5
2016
Olga (Horrory z Hrádečku) (Anna Saavedra), režie: Martina Schlegelová, Divadlo LETÍ
2015
Rituální vražda Gorge Mastromasse (Dennis Kelly), režie: Adam Svozil, Divadlo DISK
2014
Létající dítě (Roland Schimmelpfennig), režie: Mikoláš Tyc, Buranteatr
2013
Můj romantický příběh (D. C. Jackson), režie: Daniel Špinar, Divadlo Petra Bezruče Ostrava
2012
S naději, i bez ní (Tomáš Vůjtek), režie: Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna Ostrava
2011
Hamlet je mrtev. Bez tíže. (Ewald Palmetshofer), režie: David Šiktanc, Činoherní studio Ústí nad Labem
2010
Černé panny (Günter Senkel, Feridun Zaimoglu), režie: Dušan D. Pařízek, Pražské komorní divadlo
Divadlo pod Palmovkou
Máma // Bol Esther
režie: Tomáš Soldán
Má-li být Cena Marka Ravenhilla udělena skvělé inscenaci skvělého textu, pak je Máma Esther Bol, kterou ve studiu PalmOFF režíroval Tomáš Soldán, dobrou volbou. Aktuální drama ruské autorky, jež na protest proti invazi na Ukrajinu svou vlast opustila, nese neokázalý feministický apel i zkrátka silný lidský příběh, který dokáže zapůsobit bez urputného ždímání emocí nebo didaktického přesvědčování. A hlavně: v Divadle pod Palmovkou našel výtečnou představitelku hlavní role Terezu Dočkalovou, jejíž uvolněný a přitom precizní výkon přispívá k hladké scénické artikulaci nadčasových témat výchozího textu. (Vojtěch Voska)
Národní divadlo Praha
Ještě chvilku // Maria Wojtyszko
režie: Anna Klimešová
Divadlo je místo zázraků. To zjistí i dvě postarší sestry, které se ve Stavovském divadle chystají zhlédnout Rusalku. Zdánlivě obyčejný operní večer se však promění v cestu plnou kouzel a vzpomínek, při níž se Věra a Květa setkají i se svým dávno ztraceným tatínkem. Text polské dramatičky Marie Wojtyszko propojuje témata neuzavřeného rodinného traumatu a potřeby porozumět vlastní minulosti s pohádkovým dobrodružstvím plným humoru. Režisérka Anna Klimešová vytváří hravou a vizuálně působivou inscenaci, jež citlivě zhmotňuje autorčinu imaginaci. Ještě chvilku je fantaskní a současně hluboce lidská hra, která divákům různých generací připomíná, že odpuštění není samozřejmost ani povinnost. (Lenka Veverková)
Slovácké divadlo Uherské Hradiště
Monument pro Hradiště // Pavel Molek
režie: Lukáš Kopecký
Pro Slovácké divadlo, které se současné dramatice a autorské tvorbě věnuje soustavně, napsal rozhlasový dramatik Pavel Molek hru, která na principech alternativní historie ohledává ve třech variantách možného vývoje situaci Edvarda Beneše a Československa v předvečer druhé světové války. Text je to inteligentní, schopný pracovat s mnoha historickými paradoxy nápaditým, ale přitom přístupným způsobem – a v režii uměleckého šéfa divadla Lukáše Kopeckého vznikla divadelně účinná, sytá komedie se skvělými hereckými výkony v čele s Pavlem Hromádkou v roli Beneše. (Michal Zahálka)
Divadlo Husa na provázku
Reality // Petr Erbes, Boris Jedinák a kol.
režie: Petr Erbes a Boris Jedinák
Autorská inscenace Reality v sobě pojí důležité téma a pozoruhodnou formu. Zkoumá aktuální problematiku nedostupnosti bydlení, a to navíc na zcela konkrétním případu pilotního projektu sociálního bydlení Rapid Re-Housing v Brně. Autorská dvojice Erbes-Jedinák, pro které je práce s dokumentárním materiálem typická, tentokrát vytvořili důmyslnou koláž z rozhovorů s účastníky projektu a zápisů ze zasedání Zastupitelstva města Brna, rozhodujícího o budoucnosti projektu. To vše navíc nápaditě aplikované na nejmenší, ale základní sociální jednotku – rodinu. Silná paralela mezi politickou, občanskou a osobní odpovědností. (Marie Špalová)
Divadlo LETÍ
Láska/Argumentační cvičení // Sivan Ben Yishai
režie: Kasha Jandáčková
Divadlo LETÍ objevilo českému publiku v současnosti snad nejvýraznější autorku z německojazyčné oblasti Sivan Ben Yishai a postavilo se čelem k dosud tabuizovanému tématu ženské sexuality i s jejími nejintimnějšími tělesnými projevy. A přestože text i inscenace rozhodně čerpají z feministických východisek, tvůrčí tým v čele s režisérkou Kashou Jandáčkovou se jimi neohání nikterak prvoplánově a přináší empatickou, byť mnohdy také štiplavou a ironickou výpověď, která bere do hry i mužskou perspektivu. Vznikl počin přístupný publiku různého genderu i věku, který nerozděluje, ale motivuje k celospolečenské diskusi. Pro někoho může být osvětou, někomu promluví z duše, jiného možná i rozčílí či zahanbí, ale je těžké si představit, že by někdo vůči inscenaci zůstal netečný. (Petra Janák Zachatá)
Divadlo Petra Bezruče
Marie Stuartovna // Robert Icke, Friedrich Schiller
režie: Jan Holec
Adaptace klasického dramatického námětu je původním textem, který na základě historicky zasazeného děje rozehrává aktuálně rezonující téma konfliktu politických ambicí s etickými a morálními hodnotami. Nápaditostí prostorového řešení, přesným režijním výkladem situací i jednajících postav a v neposlední řadě koncentrovaností herecké interpretace všech aktérů této politické hry intrik a lží, doprovázející dramatický střet hlavních ženských hrdinek v podání Alexandry Palatínusové (Alžběta I.) a Magdalény Holcové (Marie Stuartovna), představuje inscenace strhující jevištní výpověď o obludnosti mocenského boje a jeho důsledcích. (Tatjana Lazorčáková)
Švandovo divadlo na Smíchově
Návrat krále // Jakub Čermák
režie: Jakub Čermák
Hra Jakuba Čermáka Návrat Krále je volně inspirovaná osobností Karla Gotta a zejména příběhem jeho dočasné emigrace. Inscenace, kterou Čermák vytvořil ve Švandově divadle, však jde mnohem dále, než aby se vztahovala pouze ke Gottovi samotnému, protože vytváří podstatně univerzálnější obraz o zoufalé české malosti. Ve spolupráci s hudebníkem Petrem Markem vznikl filosofický retromuzikál vycházející z normalizačních estrád, kterému se skvěle daří vystihovat ideovou vyprázdněnost tehdejší zábavy. Je to jak díky skvělým Markovým písním, které kombinují chytlavé melodie s přiznaně banálními písňovými texty, tak díky Čermákovu sžíravě ironickému nadhledu. Fiktivní zpěvák socialistické pop music Gabriel Král – zde ve vynikajícím hereckém, pěveckém i tanečním podání Jana Mansfelda – je ve své podstatě malý člověk, který touží žít svůj sen o zářivých vystoupeních v barevných světlech reflektorů. Chce být obdivován, ale to souvisí výhradně s jeho „uměním”, rozhodně netouží stát se morální ikonou nebo symbolem odboje proti současné společenské situaci. Je na místě mu vyčítat přízemnost jeho snů a motivací? Král je plnokrevným charakterem ve světe plném groteskních figurek – skvěle vystižených všemi obsazenými herci a herečkami –, jehož omezenost provokuje, a přesto až dojímá. (Sylvie Vůjtková)
Národní divadlo Praha
Cherry Man // Ivan Vyrypajev
režie: Kasha Jandáčková
“Mezinárodně uznávaný zahraniční autor napíše hru na objednávku Činohry Národního divadla, která její režii svěří mladé talentované režisérce. Přesně takové odvážné projekty by naše první scéna měla realizovat. Vrstevnatá hra, v níž se autor vypořádává s pocitem viny za svůj ruský původ, parafrázuje Višňový sad a balancuje na hraně mezi rovinou osobní a politické odpovědnosti, ve smělé režii Kashy Jandáčkové pojmenovává pomocí metafor a černého humoru stav současného světa, který se nachází na konci jisté éry.”
Marie Špalová
Jihočeské divadlo České Budějovice
Autorka // Ella Hickson
režie: Adam Svozil
“Autorka skotské dramatičky Elly Hickson je nesmírně provokativní a mnohovrstevnatá hra zabývající se otázkami genderové nerovnosti a uměleckých a životních hodnot nejen v divadelním světě. Hlavní hrdinka Ella se jak ve své hře, tak i v realitě nekompromisně vymezuje vůči zažitému společenskému řádu a pro ni zoufale konvenčnímu a neinspirujícímu divadelnímu prostředí. V režii Adama Svozila Na půdě Jihočeského divadla vznikla velice pozoruhodná inscenace, která otevírá zásadní témata dnešní doby, aniž by předkládala jednoduchá řešení nebo sama sebe brala příliš vážně, a daří se jí organicky propojovat silný apel s patřičným nadhledem. Velkou zásluhu na tom má herecké obsazení, které bravurně dokáže střídat křehce intimní polohy s bojovným apelem a humornou nadsázkou.“
Sylvie Vůjtková
Švandovo divadlo Praha
Trójanky // David Košťák
režie: Anna Turlo
“Hra Davida Košťáka Trójanky inspirovaná Euripidovým textem má velmi aktuální podtext. Ukazuje zákulisí války, v němž se nebojuje přímo, ale o to více trápení kumuluje. Výpovědi tří žen různého sociálního postavení ukazují, že se utrpení nevyhýbá nikomu. Spojení s ukrajinskými tvůrkyněmi, především režisérkou Annou Turlo a výbornými hereckými výkony v komorním prostředí Studia Švandova divadla přináší velmi působivý zážitek.”
Jana Soprová
Švandovo divadlo Praha
Na první pohled // Suzie Miller
režie: Lucie Ferenzová
“Nečekaná událost změní život a způsob uvažování sebejisté advokátce Tesse, která do té doby vyhrává každý případ. Nyní se sama stává obětí právního systému a ztrácí víru ve spravedlnost. Ve skvěle vystavěném monodramatu Suzie Miller vystřídá herečka Marie Štípková mnoho poloh: od dravosti, necitlivého cynismu a sebestředné soutěživosti se dostává ke zranitelnosti, citlivosti a bezmoci. Ačkoli ji neopouští bojovnost, nakonec začíná pochybovat jak o systému, tak sama o sobě. Ze statistik víme, že v České republice je každá desátá žena znásilněna, trestný čin však ohlásí pouhých 5 % z nich, což je z velké míry dáno obavou obětí, že jim nikdo nebude věřit. Mrazivou inscenaci v režii Lucie Ferenzové by ve Švandově divadle měl vidět každý. Třeba by pak snáze uvěřil a pochopil.”
Lenka Veverková
Činoherní studio Ústí nad Labem
Hanzelkazikmund (zde jsou lvi) // Kateřina Součková & Adam Svozil
režie: Adam Svozil
“Inspirováni životními osudy proslulých českých cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda sepsali dramaturgyně Kateřina Součková a režisér Adam Svozil divadelní text, jenž přesahuje biografický žánr a překlenuje propast mezi minulostí a současností. Jeho ústředním tématem je totiž transformace fenoménu cestování ve 20. a 21. století, nejen v souvislosti s turbulentními proměnami politických režimů v Československu. Inscenační řešení je ve všech aspektech prodchnuto hravostí, která těží z nepřeberných možností pohybu divadelního znaku a invenčního využití metadivadelnosti. Zárukou funkčnosti konceptu je Brechtem poučené herectví Andrey Uhlík Bereckové, Petra Uhlíka, Kláry Suché, Jana Huška, Lukáše Černocha a Adama Ernesta.”
Petra Zachatá
Slovácké divadlo Uherské hradiště
Třináctkrát za svědka // Jan Šotkovský
režie: Lukáš Kopecký
“Dramaturg a dramatik Jan Šotkovský není v žánru komediálního a zábavného divadla žádným nováčkem. Jeho poslední dvě hry jsou zcela záměrným pokusem zmoci na jevišti dnes spíše filmový žánr romantické komedie (vedle Třináctkrát za svědka jsou to Čarodky uvedené v jeho domovském Vejminku). Šotkovský žánr romantické komedie funkčně divadelně rozvíjí a zahrává si s jeho žánrovým pravidly s nadhledem a ironií. Komedie byla napsána přímo na výzvu Slováckého divadla, tedy přímo na tělo protagonistům – inscenace v režii Lukáše Kopeckého se o tyto kvality textu opírá a zúročuje je.”
David Drozd
Divadlo pod Palmovkou Praha
Žena filmového kritika // Tomáš Dianiška, Petr Cífka
režie: Tomáš Dianiška, Petr Cífka & kol.
“Divadelní adaptace režiséra a dramatika Tomáše Dianišky, jejímž podkladem se stal stejnojmenný anonymní blog, je nejen vtipná a inteligentním humorem naplněná inscenace se záplavou gagů a popkulturních odkazů v brilantně vypointovaných dialozích, ale také komorní ironicky nadsazená sonda do úskalí partnerských vztahů. V dynamické souhře Barbory Kubátové a Jakuba Albrechta se otevírají na pozadí groteskních situací vážnější a aktuální témata jako pozdní mateřství, společenské stereotypy či zklamání z nenaplněných snů.”
Tatjana Lazorčáková
Národní divadlo Praha
Otec hlídá dceru // Ondřej Novotný
režie: Jan Frič
„V rámci autorské dílny Studio pro nové drama při pražském Národním divadle napsal Ondřej Novotný hloubavou hru o vztahu otce a dcery, o výzvách otcovství v časech přehodnocování patriarchálního modelu společnosti i o následné výměně rolí, kdy dospělé děti pečují o nemohoucí rodiče. Režisér Jan Frič text zinscenoval s pochopením pro jeho narativní formu i introvertní tón a na jevišti Nové scény neokázale zpřítomnil proud otcova vědomí, jeho duševní krajinu, aby ji posléze konfrontoval s vnitřním světem – teď už dospělé – dcery.”
Petra Zachatá
Dejvické divadlo
Fifty // Petr Zelenka
režie: Petr Zelenka
„Hra Petra Zelenky je na první pohled humornou skicou o krizi padesátníka. Ve skutečnosti se ale dotýká nejen krizí partnerských, profesního vyhoření či pocitu “blbé nálady”, ale řady současných problémů – od ekologické krize přes agresivitu dnešního světa až po aktuální politický kontext. V kongeniálním spojení skvěle napsaných dialogů, soustředěného režijního gesta a interpretačně sebejistého herectví (Ivana Trojana, Martina Myšičky, Veroniky Khek Kubařové a dalších) nabízí inscenace Dejvického divadla nevšední zážitek z humorně-skeptického až cynického glosování životních situací spojený s pronikavou sondou do lidských emocí, snů, tužeb, obav i smutků.”
Tatjana Lazorčáková
Jihočeské divadlo
Události // David Greig
režie: Kasha Jandáčková
„Dramatický text z roku 2013, inspirovaný otřesnými činy Anderse Breivika, zachycuje fiktivní příběh farářky Claire, která přežila podobný útok na komunitní sbor a nyní se s touto traumatickou zkušeností snaží vyrovnat. Prostřednictvím hrdinky (výborná Dana Verzichová) tedy nahlížíme problém násilí v dnešní společnosti z různých stran. Originální dramatický tvar je psychologicky poutavou analýzou toho, co a proč se stalo. Zajímavý současný text je v souladu s moderním pojetím inscenace, která jeho poutavost umocňuje.”
Jana Soprová
Divadlo Na zábradlí
Discoland // Petr Erbes, Boris Jedinák
režie: Petr Erbes, Boris Jedinák
„Lákavé téma „devadesátek“ nahlédli tvůrci inscenace Petr Erbes a Boris Jedinák prizmatem dokumentárního divadla. Sesbírané rozhovory s pamětníky Jonákova podniku Discoland jsou jednak zajímavým svědectvím doby, jejich jevištní zpracování je navíc důkazem, že metoda verbatim má potenciál vyústit v hravou a zároveň emocionálně silnou výpověď. Inscenace Discoland je velkým příslibem budoucího směřování Divadla Na zábradlí.”
Marie Špalová
Geisslers Hofcomoedianten
27 // Luděk Horký, Natálie Preslová, Helena Koblischková
režie: Petr Hašek
„I když inscenace 27 na první i druhý dojem upoutá především prostorovým konceptem, hereckým nasazením a vůbec drivem pro Geisslers Hofcomoedianten typickým, základem pozoruhodné inscenace je pozoruhodná a chytrá hra. Je to opravdu počestné historické drama, které s dnešním nadhledem vypráví příběh bělohorské vzpoury, takže v něm čteme mnoho současných paralel.”
David Drozd
Meetfactory Praha
Dech // Matěj Samec
režie: Natália Deáková
„Co vidíš, když zavřeš oči?“ zazní v inscenaci Dech, zatímco vás obklopuje tma a vy si jen můžete představovat, co se na jevišti odehrává. Hru Matěje Samce pojala Natália Deáková jako intimní divadelně-rozhlasové zastavení, které svými minimalistickými prostředky podněcuje fantazii a inspiruje ke vzájemnému naslouchání. Zatímco u rozhlasové hry jsme většinou sami, Dech nám připomene, že člověk nemá žádný smysl, když je sám, a že někdy stačí jen poslouchat, když s námi někdo sdílí, co ho trápí.”
Lenka Veverková
Depresivní děti touží po penězích
Očistec si zaslouží každý // Jakub Čermák
režie: Jakub Čermák
“Autor se neomezuje na odvážné konstatování skutečností prostřednictvím dobře cíleného nekorektního humoru. S využitím vynalézavých jevištních metafor staví osobnost Miloše Zemana a celé jeho groteskně děsivé politické milieu na hranici, která jako ostří nože odděluje lehkou satirickou provokaci od tragédie antického střihu. Hra nekompromisně proniká do nitra svých postav (Zemana, jeho rodiny, Jiřího Ovčáčka a dalších) a hledá v něm odpověď na to, proč vytvářejí na světě peklo. Inscenace před očima diváků modeluje různé tváře Miloše Zemana v herecky elastickém zpracování Zuzany Bydžovské, aby vnitřní tvář proruského a pročínského prezidenta nekompromisně konfrontovala s emocionálně naléhavými úvahami o hodnotě lidského života. Života, který žijeme my sami, ale i toho, který žijí nebo by mohli žít lidé, jež svými činy ovlivňujeme. A o jeho hodnotě, která je v každé kultuře vnímána jinak, bez ohledu na globalizaci.”
Luděk Horký
A Studio Rubín
Barbara Herz a Anna Smékalová: Jenom matky vědí, o čem ten život je
Režie: Barbara Herz
Výrazný, zatím ojedinělý projekt, uvedený v A Studiu Rubín, mapující naděje a beznaděje matek, které zjišťují, že nejkrásnější období v životě ženy bývá mnohdy velmi náročným úkolem. Autorkám Barbaře Herz a Anně Smékalové se podařilo vytáhnout z reálného života pozoruhodné příběhy, které Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha nabízejí divákům v originální, polodokumentární formě, při které je vám zároveň do smíchu i do pláče. (Jana Soprová)
Divadlo D21
Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček: Emil čili O Háchovi
Režie: Jakub Vašíček
Inscenace dramatika Tomáše Jarkovského a režiséra Jakuba Vašíčka je přehlídkou antiiluzivních, nepsycholgizujících divadelních prostředků. Tvůrci nabízejí obraz zkratkovitých úsudků, stereotypů, osudových rozhodnutí, příkrých komentářů, (sebe) ironických glos i krutě vtipných písní. Divadlo o politické sebeoběti a pádu do propasti spolupráce se zločinným uchvatitelem, která má prodloužení a trest v zafixovaném negativním dějinném obrazu, se dotýká originálním způsobem i fake news a síly (ilegálních) médií. Tomáš Jarkovský s Jakubem Vašíčkem si vybrali hrdinu se skutečně dramatickým osudem. (Alena Zemančíková)
Divadelní spolek JEDL
Lucie Trmíková: Manželská historie
Režie: Jan Nebeský
Jádrem inscenace Manželská historie je problematický vztah k ženám Augusta Strindberga a jeho manželství s neúspěšnou herečkou Siri von Essen. Na půdorysu vědecké přednášky a jednotlivých etap milostného vztahu v silně groteskní nadsázce ohledává témata neporozumění, manipulace, vnitřní nejistoty, zklamaných nadějí, destruktivních a toxických vztahů, citové vyprahlosti či umělecké sebestřednosti. Trio Trmíková-Nebeský-Prachař inscenací oslavují třicet let spolupráce a nabízejí ve vrcholné formě to nejlepší z roky budovaného stylu – sžíravou ironičnost, extravagantní artistnost, imponující herecké výkony kombinující civilnost s histriónstvím, živý hudební doprovod, rafinovanou přímočarost a navíc notnou dávku zábavnosti a vtipu. O stálé tvůrčí potenci a nespoléhání se jen na „staré a ověřené“ svědčí také přizvání Anny Fialové do role Siriiny milenky Marie, která se dokáže zcela naladit na stávající členy souboru a zároveň přináší novou energii i barvu. (Jitka Šotkovská)
Divadelní spolek JEDL
Lucie Trmíková: Zahradníček / Vše mé je tvé
Režie: Jan Nebeský
Křehká jevištní koláž z dopisů a veršů básníka Jana Zahradníčka, ve které se zračí smutné, dojemné a působivé okamžiky ze života básníka a jeho ženy Marie. Poezie okamžiku v režii Jana Nebeského v působivém podání Lucie Trmíkové a Saši Rašilova. (Tomáš Suchánek)
Divadlo LETÍ
Martina Schlegelová a Marie Špalová: Pubkvíz o budoucnosti světa
režie: Martina Schlegelová
Inscenace, která se tváří jako běžný hospodský kvíz (kterým taky doopravdy je), se postupně odhaluje jako rafinovaná hra s divákem, jeho chováním a myšlenkovými stereotypy. Informačně nabitý večer, kterým provází zábavná čtveřice performerů-moderátorů (mimo jiné interpretujících zábavné i silné písně Jana Čtvrtníka s texty Martiny Schlegelové), svěže experimentuje s prvky imerze. Nesází na líbivou depresivnost tématu katastrofické budoucnosti světa, ale naopak vzbuzuje v obecenstvu chuť k vlastní aktivitě, aniž by inscenace jakkoliv násilně burcovala a působila jako laciná agitka. (Jitka Šotkovská)
Divadlo LETÍ
Kasha Jandáčková: Les sebevrahů
režie: Les sebevrahů
Environmenální žal, láska a smrt, bloudění světem i svou duší, to jsou jen některá z témat, která nabízí původní hra Kashi Jandáčková. Ta jako režisérka oslovila okruh spolupracovníků, naladěných nejen na stejnou vlnu divadelního, ale i životního názoru a společně vytvořili pro Vilu Štvanice hořkosladkou inscenaci s tajemstvím. V propojení výborně funguje scénografie Jana Tereby, hudba Jakuba Königa, i herecké výkony Anny Kameníkové a Jana Hofmana. (Jana Soprová)
Národní divadlo Brno
Robert Icke: Doktorka
Režie: Lukáš Brutovský
Doktorka je chytrá a originální variace na vrcholné drama Arthura Schnitzlera Profesor Bernhardi. Napsal ji současný renomovaný britský dramatik Robert Icke, který říká:
„Musíte najít adaptér, který Vám umožní prohnat elektřinu dneška skrze starou věc a tím ji učinit funkční“. V případě Doktorky se to podařilo nejen jemu, ale především Národnímu divadlu Brno. Inscenace skvěle využívá postavu ženy v krajní životní situaci k realizaci sugestivní jevištní metafory současné rozdělené společnosti, jejíž rozporné myšlenkové zázemí se utváří na pozadí informačních válek všeho druhu. (Luděk Horký)
Divadlo NoD
Natálie Preslová, Janek Lesák: The Legend of Lunetic
Režie: Janek Lesák
The Legend of Lunetic je dokonalou vlajkovou inscenací generačního repertoáru Janka Lesáka a Natálie Preslové. Materiál, který mohl jednoduše sklouznout na módní vlně povrchního pomrkávání po devadesátkových odkazech, je svébytnou výpovědí jedné generace. Lunetici se ani zdaleka nesnaží o dokumentární zachycení doby, přesto však prostřednictvím autorské mystifikace dokonale vystihují okolnosti dospívání v České republice na přelomu milénia – díky tomu je návštěva NODu pomyslným návratem na pražskou Brumlovku, se silným pocitem nostalgie a náctiletého trapna v ceně vstupenky. (David Košťák)
Divadlo pod Palmovkou
Tomáš Dianiška: 294 statečných
Režie: Tomáš Dianiška
Respekt k historickým faktům, skvěle autorsky a režijně uchopené silné téma, nekonvenční prostředky, sahající až k drastickému humoru a parafrázím klišé estetiky akčních filmů – to vše činí z 294 statečných Tomáše Dianišky jednu z nejvýraznějších a nejsilnějších inscenací, které jsou v současné době na českých jevištích k vidění, s obrovským citem pro metaforu, originálním smyslem pro humor a silným emotivním účinkem. (Jana Slouková)
Studio G Ostrava
Marek David: Planu
Režie: Marek David
Inscenace a její textová předloha nesou silné a (ve chvíli analogického scénáře ruské agrese vůči Ukrajině) nanejvýš aktuální téma – příběh Poláka Ryszarda Siwiece, který se upálil na protest proti agresivnímu napadení Československa v září 1968. Dramatický text tématem a kompozicí míří k dokumentárnímu a politickému divadlu, ale obsahuje také rovinu filozofickou, poetickou či absurdní. Inscenace podtrhuje všechny jmenované aspekty svou jevištní obrazností, kontrapunktickým střídáním poetických a rituálních scén s věcností faktů, předkládaných s cynickým odstupem, ale o to s větší naléhavostí sdělení. Představení překvapuje rytmizací, múzičností a současně apelativním přesahem, týkajícím se aktuální krize morálních hodnot. (Tatjana Lazorčáková)
Bezruký Frantík /Tomáš Dianiška, Igor Orozovič/, režie: kol., uvádí Studio PalmOFF (malá scéna Divadla Pod Palmovkou, Praha)
“Životní osudy Františka Filipa, který navzdory svému fyzickému handicapu dokázal prožít plnohodnotnější život než mnozí z nás, by se mohly stát námětem dojemného hollywoodského snímku o nezdolnosti lidského ducha. Igor Orozovič s Tomášem Dianiškou, kteří příběh objevili pro studiovou scénu Divadla pod Palmovkou, ho podávají řízně, bez sentimentu, s notnou dávkou groteskního, až černého humoru. Přesto, nebo právě proto není inscenace Bezrukého Frantíka o nic méně emočně působivá. Podstatnou zásluhu na tom má taky souhra celého hereckého ansámblu, se strhujícím výkonem Jakuba Albrechta v čele.” (Jitka Šotkovská)
Transky, body, vteřiny. /Tomáš Dianiška/, režie: Tomáš Dianiška., uvádí Divadlo Petra Bezruče Ostrava.
“Inscenace Transky, body, vteřiny chytře a provokativně zpracovává námět založený na převážně (a v podstatě záměrně) zapomenuté epizodě českých sportovních dějin. Inscenace volí svérázný narativ na hranici noirového kabaretu, ve kterém se nejvyhrocenější epizody z pohnutého života atletky proměňují v dobře gradovaná důsledně tragikomická čísla s drasticky ironickými pointami. Jednotícím prvkem takto budovaných situací je mimořádně plastický herecký výkon Jakuba Burýška. Tomáš Dianiška si vynalézavě pohrává s divadelními zkratkami, má smysl pro leckdy velmi bizarní detaily, které v inscenaci originálně vrství a skládá do groteskního zobrazení těsně předválečného světa. Jeho humor jakoby nebyl apriori černý, ale černal až pod vlivem jednotlivých dramatických situací či nových kontextů. Zpráva, kterou inscenace podává o stavu společnosti, o zmatené intoleranci a bezúčelném násilí, k němuž „blbá doba“ dává dobrou příležitost, je ovšem velice temná a varovná.”(Luděk Horký)
Don Quijote /Jan Mikulášek, Martin Sládeček/, režie: Jan Mikulášek, uvádí Divadlo Husa na provázku
“Don Quijote jako modelové drama! Dialog Jana Mikuláška a Martina Sládečka s Cervantesem není další násilnou aktualizací klasické látky, ale dává vzniknout novému originálnímu textu, jež pracuje s quijotovským mýtem a naráží na neostré kontury pravdy a skutečnosti v době postfaktické. Precizní režie důvěřuje textu a nechává jej zaznít, aniž by se však vzdala pro Mikuláškovu tvorbu typické obrazotvornosti. Pozoruhodná vlajková inscenace nového uměleckého vedení Divadla Husa na provázku.” (David Košťák)
Hadry, kosti, kůže /Pavel Jurda/, režie Martin Františák, uvádí Švandovo divadlo Praha
“Inscenace Hadry, kosti, kůže sugestivně evokuje čas a prostor soužití dvou významných a diametrálně odlišných umělců 20. Století: národních umělců Jana Wericha a Vladimíra Holana. Tématem hry je frustrace protagonistů české poválečné kultury z reglementovaného socialisticko-realistického umění. Představitelé obou hlavních postav jsou ukázáni v gestu odporu, které odpovídá jejich povahám: Holan je nesmiřitelně negativistický, Werich privátně požitkářský. Text Pavla Jurdy objevuje v postavách dramatické momenty nejen ve vztahu k vnějším poměrům, ale zejména v hloubi jejich osobnostního založení. Inscenace se díky vyrovnanému ansámblového hraní dokáže vystříhat hodnotících klišé. Velké výkony protagonistů ( Miroslav Hanuš a Luboš Veselý) se neobejdou bez dalších, zejména ženských postav, které teprve artikulují celou hloubku tragédie jak jednotlivých rodin, tak i zobrazovaného nesourodého soužití. Vzniklo dílo mimořádné hloubky a působivosti, tematicky zpřítomňující konflikt umělce se světem.”(Alena Zemančíková)
