Kratší hra v rozsahu jednoaktovky se odehrává na starém, zanedbaném hřbitově. Věrka sem utekla, protože už všechno rozbila” a má s sebou prášky, které hodlá spolykat. Setká se zde s Mirkou, která sem jde sekat trávu. Prášky omámená Věrka se nejprve Mirky, která je v černém a s kosou, lekne, upadne a rozbije si koleno o hranu hrobu (“Jsou vostrý…tady jsou hroby vostrý”). Mirka ji pozve k sobě, aby jí ránu vyčistila. Žije v bývalé márnici, kterou jí „dali” a ze které si udělala chudičký příbytek. Uvaří Věrce čaj.
Během celkem všedního rozhovoru se obě ženy sbližují a odhalují svůj vnitřní svět. Obě jsou osamělé, vyvržené, Věrka trpí bytostným pocitem viny, a proto se trestá, Mirka často celé roky nejí, protože doufá, že k ní někdo pocítí lítost. Obě se ale statečně snaží nést svůj úděl (“Člověk jenom nesmí myslet na to, že jiní žijou jinak. Hlavně že se žije”) Každá má něco, co jí dodává sílu: Věrka magneťák s polskou nahrávkou náboženských písní, Mirka skříň plnou vlastnoručně ušitých večerních šatů. Postupně se obě rozhodnou společně umřít, obléknou si Mirčiny šaty a vlezou do hlubokého hrobu, který ozdobí sochou Panny Marie, již někdo vyhodil na smetiště. Lehnou si, poslouchají hudbu z nahrávky a zpívají…
Hra se vyznačuje zvláštní křehkostí a prostotou, dialog je veden v krátkých jednoduchých replikách, které však mají svou osobitou poetiku se stopami černého humoru. Opakující se motivy skládají zvláštní mozaiku dvou ženských osudů, které jsou smutné, a přesto plné naděje. Skvělá herecká příležitost pro dvě herečky jakéhokoli věku.
Hra je dostupná v anglickém překladu.
