Jaroslav Rudiš

Říká si Vandam. Jako Jean-Claude van Damme. Je hrdina. Válečník. Evropan. Vyzná se bitvách. V těch osobních i v těch historických. Na všechno má názor. Na politiku. Na ženy. Na svět.

V osudovém roce 1989 stál v Praze na Národní třídě, kde se 17. listopadu odehrála demonstrace vedoucí k pádu komunistického režimu v tehdejším Československu. Byl to Vandam, kdo tam první ránou dal dějiny světa do pohybu, jak říká. To je ale už dávno. A od té doby se mnohé změnilo. Přes den natírá střechy panelákové sídliště na okraji Prahy. Večer sedí v hospodě Severka. Tohle je jeho svět. Tady se slaví. Tady se žvaní. Tady se hádá o politice. Tady se nadává. Tady Vandam dá občas někomu do zubů a poučí ho tím o životě, jak říká. Líbí se mu výčepní Lucka, sympatická, rázná žena, která je odřená životem stejně jako on. Rád by s ní byl. A možná i ona s ním. Není to ale jednoduché. Oba si z minulosti nesou hodně jizev po svých zraněních.

V působivém monologu Vandam vypráví o svých hrdinských činech. O minulých bitvách a válkách. O čekaní na další války a bitvy, které přijdou. Vypráví o dnešní Evropě. O své rodině. O svém otci, který sídliště vystavěl a který se jedné zimní noci přehoupl přes zábradlí jejich bytovky a spadnul do hloubky. O svém dědovi, který na konci poslední války utíkal z rozbombardovaného Essenu a cestou domů přišel o všechny zuby. O svém synovi, kterého nesmí vídat. Vandam vypráví rád a rád také provokuje. Třeba tím, že občas zvedne pravačku k římskému pozdravu. A pak řekne: „Český humor.“

Vandam očekává katastrofu. Velkou válku, která vše kolem nás smete. Proto každý den cvičí. Ale válka, co nakonec přijde, je nečekaně malá a obyčejná. Ještě než dojde k tragickému finále uprostřed hlubokého temného lesa, který začíná hned za sídlištěm, skončí Vandam s Luckou ve svém bytě. Chvíli to vypadá, že by vše nakonec mohlo dopadnout dobře. Oba tu leží nazí a obnažení. Na nic si nehrají. Povídají si. Snaží se k sobě přiblížit. Milují se. Ale nakonec se přece jen minou.

Národní třídu uvedlo v premiéře v roce 2012 Divadlo Feste v Brně v režii Jiřího Honzírka. Inscenace měla čtyřicet repríz. V roce 2013 text vyšel jako román v nakladatelství Labyrint. Kniha vyšla německy, francouzsky, polsky, španělsky, maďarsky a holandsky.

Sauna. Sprchy. Ochlazovací bazének s výhledem na nebe. Odpočívárna s pár lehátky. Šatna. Tenhle svět patří jen jim a tak to má být. Nikdo je neruší. Mohou být takovými, jací doopravdy jsou. Nemusí na nikoho brát ohledy. Tady se cítí být svobodní. Alespoň na chvíli.

Každý den se v sauně schází parta chlapů. Jsou starší i mladší. Někdy jich je jen pět, jindy deset. Někdy ještě víc. Potí svoje těla a také svoje duše. Jsou v klidu. A přece na ně zvenčí dotírá život. Každého z nich něco bolí. Na těle i na duši. Vyprávějí si příběhy, vedou monology, komentují život i svět kolem, kterému ne všichni rozumějí, hádají se, usmiřují se, vyměňují si recepty na dobré jídlo, fungující vztahy a skvělý sex. Nemají jména. Jen něco jako staré indiánské přezdívky. Každý má nějaký problém, nějaké trauma, které se tu pomaličku během roku obnažuje. Stejně tak se odhalují jejich příběhy a vztahy mezi nimi, které jsou propletenější, než by se mohlo zdát.

Všichni musí ustát mohutnou hádku, která se zrodí z úplné banality. Najednou se mezi partou kamarádů vynoří staré spory, konflikty a rivality. Hrozí, že jejich svět se zhroutí, že sauna se přehřeje a exploduje.
Všichni se také musí vyrovnat s tím, když jeden z nich, ukecaný taxikář, do sauny jednoho dne nedorazí, protože dostal cestou z nákupu před supermarketem mrtvici, které v nemocnici podlehl. 

A ve finále všichni také musí podniknout výpravu do ženského světa. Celou dobu si totiž lámou hlavu nad tím, jak to asi vypadá v ženské sauně. Ta se nalézá za obří zdí z mokrých kachliček, na kterou vylezou. Když pak všichni sedí nahoře na dívají se na druhou stranu, hrůzou oněmí. Za zdí nic není. Vůbec nic. Jen tma, zima a prázdno. Všechny ty hluky, ženské steny, smích, pláč, skřeky a písně, které zpoza zdi občas zaznívaly, byly jen přeludem. Všichni najednou pochopí, že jsou na tomhle světě úplně sami a že jim nic nepomůže. Jejich sauna letí jako družice černým nekonečným vesmírem neznámo kam. A přesto se všichni nakonec odváží do tmy za zdí vkročit, protože kde nic není, tam přece něco musí být. Jeden za druhým tak mizí v té nekonečné temnotě, nejistotě a samotě.

Čekání na konec světa je tragikomedie o současných mužích. O jejich touhách a snech. O jejich problémech, nejistotách a smutku. Vypravěčů je sice několik, ale možná, že je jenom jeden – jedna velká mužská duše.